Peter Klepsch: Kopal jsem hroby v Postoloprtech, popisuje poválečné masakry Němců

Peter Klepsch 05. 2021 / PŘÍBĚHY/ JAN BLAŽEK

„Doufali jsme, že se Češi pod vlivem Američanů nad námi slitují, zvlášť když jsme nebyli politicky aktivní,“ říká Peter Klepsch. „Ale byl to omyl.“ Ví, o čem mluví. V červnu 1945 vykopával hroby pro zabité v postoloprtských kasárnách.

Dnes je jedním z posledních svědků tamních poválečných masakrů. Ty patří mezi nejtemnější kapitoly divokého odsunu Němců z Československa. Dodnes toho o nich moc nevíme a nejsou ani dostatečně připomínány.

DĚTSTVÍ V ZEMI CHMELE A PROTILETECKÁ OBRANA

Žatec, město chmele. Německy Saaz. Tady se Peter roku 1928 narodil do rodiny Alfreda Klepsche, úspěšného obchodníka s chmelem, a jeho ženy Irene z nedalekých Staňkovic. Klepschovi patřili k městské elitě, otec vynikal ve svém oboru a obchodní aktivity rozšířil bezmála do celého světa. V březnu roku 1936 však zemřel a zanechal po sobě vdovu a tři děti – Peter měl ještě staršího bratra, který padl za války v Polsku, a sestru.

Roku 1938 zaznamenal desetiletý Peter příjezd německé armády do Sudet. Vzpomíná, že u nich bydlel jeden z jejích velitelů, Rudolf Schmidt. Generála, který se s rodinou postupně blíže seznámil, zbavili Němci v roce 1943 funkce pro nedostatečnou loajalitu k NSDAP. Podle Petera Klepsche již v době příchodu zastával opatrně kritické postoje k nacismu a tehdejší berlínské vládě a ovlivnil v tomto směru i názory Peterovy rodiny.

Peter brzy poté odjel studovat na internátní školy v německém Duryňsku a v dnes zaniklé obci Doupov u Kadaně. Když se ale jeho maminka dozvěděla, že by další Peterovo studium znamenalo nabídku členství v SS, musel se Peter roku 1943 rychle vrátit do Žatce.

Tam ještě tři měsíce chodil na místní gymnázium, dokud ho coby šestnáctiletého roku 1944 nepovolali k obsluze protiletadlových kanonů (FlaK) na Mostecku. V lednu následujícího roku byl ale zatčen pro podezření, že se zapletl do pokusu o dezerci svých tří kamarádů, a také pro neuctivé poznámky na adresu vlády v hitlerovském Německu.

GESTAPO V MOSTĚ A KONEC VÁLKY

„Ten výslech byl vlastně relativně mírný. Jednou jsem dostal pohlavek, když se mě ptali, do jaké strany jsem patřil před rokem 1933. Řekl jsem, že do mateřské školy, což taky byla pravda, ne?“ vzpomíná Peter Klepsch na výslechy na gestapu, po nichž putoval do vojenské věznice v Mostě.

Jak se blížila fronta, přišel počátkem května rozkaz odvést mostecké vězně „do bezpečí“ na západ. Peterovi se ovšem z pěšího transportu podařilo utéct. Když kolem průvodu vězňů projížděl povoz s německými uprchlíky z východu, všiml si mladík, že kočí je jeho známý. Nenápadně naskočil na vůz, z transportu odjel a přesně v poslední den války dorazil pěšky do rodného Žatce. Tam se na ulici setkal s vojenským důstojníkem a pozdravil ho zdviženou paží. „Ode dneška zdravíme opět vojensky,“ odvětil důstojník a zasalutoval. To byl pro Petera jasný důkaz konce války i nacistické éry.

V jejich domě seděli toho večera u jednoho stolu němečtí oficíři a propuštění němečtí političtí vězni a připíjeli si svorně na mír. Dne 9. května ráno přijela do Žatce Rudá armáda, Peter byl ale po dlouhém pochodu předchozího dne příliš unaven, než aby se jakkoli zapojil do dění prvního poválečného dne.

POCHOD Z ŽATCE DO POSTOLOPRT

V prvních třech týdnech po osvobození panoval v Žatci relativní klid. Až ke konci května se začaly objevovat nejasné zvěsti o tragických událostech v nedalekých Postoloprtech. „Ráno 3. června přišla moje sestra k posteli a řekla: ‚Musíš okamžitě ven na rynek, jinak tě zastřelí!‘ Potom přijeli čeští vojáci na koních a s biči a hnali nás na žatecký rynek, tedy tržiště. Tam se všichni žatečtí Němci shromáždili a museli během dne po kolonách odcházet do Postoloprt,“ vzpomíná Peter Klepsch na okamžik krátce poté, co Žatec opustila Rudá armáda a velení převzali českoslovenští vojáci z tzv. Svobodovy armády.

Ještě na žateckém náměstí byl Peter svědkem vraždy poštmistra Ganzela, kterého zastřelili, protože se opozdil k nástupu. Před zraky ostatních shromážděných na náměstí vykrvácel.

Přibližně patnáct kilometrů mezi Žatcem a Postoloprty museli shromáždění muži urazit pěšky. Vojáci během pochodu všechny ještě jednou prohledávali a zabavili poslední cennosti. Prohlídka následovala ještě v samotných Postoloprtech. U Petera ji prováděl Čech Jaroslav, se kterým se trochu znal a říkal mu Jaro. Ten se snažil podle svých možností Peterovi pomáhat po celou dobu internace.

Již prvního dne stříleli českoslovenští vojáci v kasárnách do německého davu, tehdy šlo ještě spíše o omyl. Třetího dne, tedy v úterý 5. června 1945, se Němci shromáždili a byli rozřazeni do skupin podle míry účasti na nacistické vládě (členství v NSDAP, SS, Hitlerjugend, armáda). Peteru Klepschovi se podařilo vedoucímu postoloprtského tábora Markovi dokázat, že byl kvůli svému věznění v Mostě obětí nacistického režimu. To mělo pro jeho další osud zásadní význam.

Spolu s dalšími asi dvanácti osobami směl zůstat na dvoře kasáren a nemusel v následujících dnech na popravu jako velká část shromážděných. Připadla jim role hrobařů obětí. „Bylo to preferenční zacházení, protože jsem byl údajně antifašista, což jsem díky generálovi částečně i byl,“ hodnotí to dnes Peter Klepsch.

HROBAŘEM NA DVOŘE POSTOLOPRTSKÝCH KASÁREN

Na dvoře kasáren zůstal Peter Klepsch do čtvrtka 7. června 1945. Přespával na dvoře pod širým nebem. „Ve středu dostalo patnáct lidí jeden bochník chleba. A k pití? Vím, že si mě den nebo dva předtím poslal kapitán Schön, to byl můj první velitel baterie v protiletecké obraně, k příkopu s jeho kloboukem, abych mu donesl vodu. A tak jsem mu přinesl klobouk plný vody. Na to si přesně vzpomínám. Já sám jsem nic nepil, protože v tom vodním příkopě plavaly kusy mrtvol,“ vzpomíná Peter Klepsch na podmínky v kasárnách.

Zbytky lidských těl pocházely pravděpodobně od postoloprtských mužů, kteří byli v kasárnách internováni několik dní před žateckými. Nepřímým svědkem jejich poprav na konci května byl tehdy třináctiletý Kurt Kempe, který se o své vzpomínky také podělil s Pamětí národa.

Masové vraždy žateckých mužů se na dvoře kasáren neodehrávaly, Peter ale viděl minimálně jednu skupinu, kterou odváděli z kasáren pravděpodobně na popravu. Dnes již ví, že popravy se odehrávaly v bažantnici v nedalekých Levonicích, střelbu slýchal od úterního večera po nocích pravidelně. Smrt se ale nevyhýbala ani kasárnám samotným: „Na dvoře to bylo asi dvanáct až patnáct lidí, které jsem viděl, že tam pohřbívali. A u dvou nebo tří jsem se na tom jako hrobař také podílel.“

Do paměti se Peterovi zapsala především středeční poprava pěti chlapců, kteří byli exemplárně potrestáni za pokus o útěk. „Kluky postavili k severní zdi kasáren a ke každému z nich postavili jednoho střelce. A já vím jenom, že jednoho střelili do krku, vyrazil proud krve, jeden, dva metry daleko. A jeden volal svoji maminku, to jsem taky viděl,“ vzpomíná pan Klepsch. Dva z popravených chlapců sám pohřbíval.

LETARGIE A RÁNY Z MILOSTI

Přežít a zvládnout celou situaci pomáhala postoloprtským hrobařům duševní otupělost. „Byli jsme tak nějak letargičtí. Já tedy každopádně. Byl jsem úplně chladný. Neměl jsem potom už žádný strach a nic takového. Jaro mi vyprávěl, že jsem se pořád ptal po příbuzných a on vždycky jenom řekl: ‚Je už po smrti.‘“ Tentýž Jaro potom žádal Petera o radu, zda má dát ránu z milosti jednomu zbitému vězni, kterého Peter osobně znal. „Myslíš, že z něj ještě něco bude?“ ptal se a Peter mu odpověděl: „Nemyslím si.“ Potom Jaroslav muže zastřelil.

Ne každý z hrobařů situaci snesl, například Klepschův známý Langer, žatecký klempíř, raději zvolil dobrovolnou smrt. „Přihlásil se u Marka a řekl, že chce zemřít, že je důstojník, že už to nevydrží a že žádá o ránu z milosti. A potom řekl Marek, ještě dnes to slyším: ‚Co, ty chceš ránu z milosti? Máš ji mít!‘ Potom vzal pistoli a střelil ho do temene.“

V noci ze středy na čtvrtek se Peter ještě s jedním kumpánem vplížili do kuchyně a hledali zbytky jídel. Byli přistiženi, vojáci za nimi hodili do místnosti granát. Jedna střepina pronikla Peterovi do nohy, ale jinak přežil bez úhony.

Den nato se směl spolu s některými z ostatních přeživších vydat na pochod zpět do Žatce. Zabíjení ale ještě nebylo konce. Po cestě musel Peter přihlížet zastřelení pátera Gabriela z žateckého kláštera, který už neměl sílu v pochodu pokračovat.

 NUCENÉ PRÁCE A ODSUN

Po příchodu do Žatce strávil Peter dvě noci ve sběrném táboře u řeky Ohře, než přišel obecní sluha ze Staňkovic, rodiště Peterovy matky. Měl uniformu a na paži červenou pásku, znak Revolučních gard. Posílal ho národní správce místního statku Hudec, na jehož pokyn gardista doporučil Peterovi, aby se příštího dne přihlásil na nabízené práce.

Tak se dostal na znárodněný někdejší statek svého strýce Karla Brandtnera. U správkyně Nadi Průchové tam pracoval při sklizních chmele a řepy až do září. Na paní Průchovou, pana Hudce i tehdejšího staňkovického předsedu národního výboru vzpomíná dnes pan Klepsch s vděkem jako na osoby, které se navzdory převládající společenské atmosféře snažily k Němcům chovat lidsky.

Ve Staňkovicích se Peter znovu setkal se svojí matkou, která byla nejprve s ostatními žateckými ženami internována v budově někdejších kasáren SS. „Ženy a děti musely napochodovat do kasáren a nesměly si nic vzít s sebou,“ vzpomíná na osud žateckých žen tehdy dvanáctiletá tamní rodačka Christa Kreutle.

„Byl to proud lidí, který téměř nebral konce. Ze všech ulic a uliček přicházely ženy a děti do kasáren. Nedostávaly jsme nic k jídlu, já jsem potom dál už nevyrostla, bylo to velice, velice zlé a smutné. Protože kojenci všichni zemřeli, nedostávali nic k jídlu. Stály tam ty kočárky s mrtvými kojenci. Bylo to zlé. A my jsme se potom také nevrátily domů, rozptýlili nás po vesnicích,“ popisuje Christa Kreutle, která se dnes s panem Klepschem přátelí.

V březnu 1946 odjel Peter Klepsch s matkou, sestrou, švagrovou, dvěma tetami a sestřenicemi transportem v dobytčím vagonu přes Cheb do americké okupační zóny v Německu. Do roku 1948 doháněl zanedbané vzdělání, potom se po vzoru otce vrhl na obchod s chmelem, kterému se věnoval až do odchodu do důchodu v polovině devadesátých let. Dnes žije ve městě Spalt v Horních Francích. V chmelařské oblasti, která svým charakterem připomíná jeho rodné Žatecko, se cítí doma.

TABU A NESMĚLÉ VZPOMÍNÁNÍ

Československo navštívil Peter Klepsch poprvé ještě před pádem železné opony s manželkou a jedním německým novinářem. V levonické bažantnici, místě poprav žateckých mužů, nalezli v té době jen amatérsky vyrobený kříž a cedulku s číslem 536. Jde snad o počet tam pohřbených žateckých mužů?

Úplnou pravdu a přesné počty popravených obou postoloprtských masakrů asi už nikdy znát nebudeme. Zločiny se začaly v roce 1947 vyšetřovat, parlamentní komise tehdy celkový počet postoloprtských obětí odhadovala na více než dva tisíce osob. Po komunistickém převratu bylo vyšetřování bez závěru zastaveno, téma bylo na dlouhá desetiletí tabu.

Postoloprtská kasárna, v nichž Peter Klepsch strávil nejděsivější dny svého života, byla roku 2017 zbourána. Na jejich místě na tragické poválečné události nic neupomíná. V levonické bažantnici, místě poprav žateckých mužů, stojí dnes kříž s popisnou informativní tabulkou. Podobná pamětní deska je i na postoloprtském hřbitově, Peter Klepsch se v roce 2010 účastnil jejího slavnostního odhalení.

„Všem nevinným obětem postoloprtských událostí z května a června 1945,“ hlásá nápis. Text na pietní tabulce by sice jistě mohl být přímočařejší, věřme ale, že samotná její existence je důkazem, že dlouholeté tabu bylo prolomeno. Na oběti postoloprtských masakrů je třeba důstojně vzpomínat. Proto, aby se podobné „události“ už nikdy neopakovaly.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!